Tak jo, teda ... Part II History of Ireland

Školní rok jde pomalu do finiše, tak bych taky ráda úspěšně završila ten akademický. A bez té zkoušky z historie to nepůjde. Tak jedeme dál...Čtení jen pro otrlé, na vlastní nebezpečí :-)

Irsko

(čerpáno z int. podpory pí přednášející)

přijetí křesťanství – 432 n.l. Sv. Patrick - Z dokumentů dochovaných z 5. století je jasné, že obyvatelstvo vyznávalo křesťanskou nauku. Ještě před příchodem Patrika, který se později stal patronem Irska, zde Řím v roce 431 ustanovil biskupa. Irská církev byla organizována na klášterním principu, v čele stáli opati.

čtyři historické provincie - vytvořily se čtyři historické provincie: Ulster, Leinster, Munster a Connacht.

Pale (Ohrada) -na  konci 8. století Irsko čelilo nájezdům Vikingů, kteří zde založili města Dublin či Limerick. Definitivně byli Vikingové poraženi v roce 1014 v bitvě u Clontarfu. Ve 12. století docházelo k nájezdům anglo-normanských feudálů zejména z východního pobřeží, které se stalo výchozím územím pro další výboje. V roce 1171 část místních vladařů uznala anglickou svrchovanost. Anglický král Jindřich II. obsadil Dublin a okolí – tzv. Pale, které v roce 1259 rozšířil Edward I. Irsko lze tak rozdělit do tří typu území – oblast Pale pod přímou správou Anglie, přilehlé oblasti spravují anglo-normanští feudálové, ve vnitrozemí, na západě a na severu ostrova vládnou nezávislé keltské rody.

1264 poprvé Irský parlament

 V roce 1264 se poprvé sešel irský parlament, který reprezentoval pouze anglické pány a po snížení anglické přítomnosti v Irsku ve 14. a 15. století pak oblast Pale. To platilo do konce 17. století. Původní obyvatelstvo tak bylo vyloučeno. To bylo umocněno tzv. Kilkennyskými výnosy, které byly přijaty v roce 1366 a zakazovaly používání irského jazyka, zákonů a zvyků.

 Sir Edward Poynings – Poyningsovy zákony

K dalším omezením došlo v 15. století, když v roce 1494 byl přijat tzv. Poyningsův zákon. Tento zákon deklaroval, že irský parlament je podřízen anglickému. Všechny zákony, které projednával irský parlament, musely být před uzákoněním schváleny Anglií. Teprve poté mohly vstoupit v platnost. Na druhé straně Edward Poynings zrušil zákaz používání irštiny, protože se velmi rozšířila. Angličtina tak byla používána v podstatě jen v oblasti Pale.

Jindřich VIII. a Irsko

K dalším snahám o pevnější připojení Irska docházelo za vlády Jindřicha VIII.

, který byl dokonce v roce 1541 (někdy se uvádí rok 1542) irským parlamentem prohlášen irským králem. Jeho úsilí prosadit v Irsku reformaci ale tvrdě narážel na odpor katolické církve. Přestože v roce 1536 irský parlament schválil zákon, kterým se Jindřich stal svrchovanou hlavou irské církve, reformace se prosadila nejvíce v oblasti Pale, kde došlo k rozpuštění klášterů. Celkově ale neúspěch. Obdobně na tom byli i jeho nástupci. V roce 1585 získala Anglie pod kontrolu části provincií Leinster, Munster a Connacht. Vzpoury proti Angličanům potlačeny. Dochází k zabavování majetku a příchodu loajálních anglických kolonistů. Roku 1592 vznikla univerzita v Dublinu – Dublin Trinity College – která disponovala plnými univerzitními privilegii. Zajišťovala nejen vzdělanost, ale také se stala pilířem státní církve – protestantismu. Katolíci odcházejí studovat do kontinentální Evropy.

Kolonitace Ulsteru

Keltští vládci Ulsteru se snaží zabránit pronikání Angličanů do této oblasti. V čele stál Shane O´Neill, který zaznamenal zpočátku úspěchy, ale v roce 1601 na hlavu poražen v bitvě u Kinsale. O dva roky později se vzdal a uzavřel dohodu, kterou došlo k rozšíření anglické moci a práva i do Ulsteru a O´Neill a další vládci se stali podaným anglické koruny. Nelíbí se mu to a v roce 1607 spolu s dalšími 90 předními obyvateli Ulsteru zemi opouští a odchází na kontinent. Tzv. útěk hrabat znamenal, že Ulster fakticky přišel o své keltské vládce a nabídl tak možnost anglické koruně území ovládnout. Ta toho využila a podporovala kolonizaci Ulsteru Skoty a Angličany, hlavní vlna po roce 1609. Nových obyvatel nepřišlo ale tolik, jak bylo plánováno, a tak Irové zůstali jako nájemci či námezdní síla a pracují na nejméně výnosných pozemcích.

 Cromwell a Irsko

V roce 1641 došlo k povstání proti Anglii v Ulsteru, které se rozšířilo po celém Irsku. Armádu zde měl král armáda, anglický parlament i Skotové, kteří chránili skotské kolonisty. Přicházejí také keltští exulanti. Problém se stala ale nejednotnost v názorech. Roku 1649 se Cromwell vydal do Irska a povstání potlačil, zkonfiskoval odpůrcům půdu a pevně zemi k sobě připoutal. Zakázal katolíkům volit a zasedat v parlamentu. Irsko se tak fakticky stalo první anglickou kolonií.

Postavení katolíků před rokem 1801 a po něm

Ke změně dochází při restauraci Stuartovců v roce 1660. Katolíci získali zpět malou část své půdy a jejich víra je tolerována. K plnému obnovení práv katolíků dochází za vlády Jakuba II. Tato situace ale neměla dlouhého trvání. S nástupem Viléma Oranžského na anglický trůn získávají silnější postavení protestanté. Jsou v roce 1691 přijaty tzv. trestní zákony, jež zakazovaly katolíkům volit, zasedat v parlamentu, zastávat jakýkoli státní úřad, právnickou profesi, či vyšší funkce v armádě či námořnictvu. Dochází také k odchodu biskupů a kněží z Irska. K dalším omezením došlo na počátku 18. století, kdy bylo katolíkům zakázáno kupovat půdu nebo ji pronajímat na dobu delší než 31 let. Výsledkem je, že velkostatkáři se obraceli na protestantskou víru.

Postavení katolíků v Irsku se začíná zlepšovat v posledních dvou desetiletích 18. století. Je to důsledek povstání a nepokojů. Velký vliv mají také americká i velká francouzská revoluce.

1782 - autonomie

V roce 1782 irský parlament získává legislativní nezávislost a o deset let později, roku 1792 je katolíkům přiznáno právo volit do parlamentu, ale všechna ostatní omezení zůstávají v platnosti. Situace v Irsku se ale stále více radikalizuje, navíc britská vláda ve válce s Francií, která se pomáhá Irům. Britský premiér William Pitt se v roce 1798 rozhodl, že musí dojít ke spojení irského a britského parlamentu. Většina poslanců irského parlamentu v čele s liberálem Henry Grattanem ale návrh Pitta v roce 1799 odmítla.

1801 zákon o unii s Irskem

Vláda zahájila přesvědčovací kampaň, včetně použití úplatků. Výsledkem bylo schválení zákona o unii schválen v roce 1800, jenž vstoupil v platnost v lednu 1801. Irsko se tak stalo součástí Spojeného království. Irové mohli vysílat politiky do Westminsteru. Došlo rovněž k vytvoření jednotné protestantské církve Anglie a Irska a celní unie.

 Katolický svaz, Daniel O´Connel, Svaz za zrušení Unie

Při prosazování vytvoření unie mezi Británií a Irskem premiér Pitt slíbil, že dojde k plnému zrovnoprávnění katolíků s protestanty. Proti tomuto kroku byl ale král Jiří III. a také většina ministrů jeho vlády. Britská vláda tak této otázce nevěnovala pozornost. Navíc diskuse o emancipaci katolíků byly vedeny v úzkém kruhu statkářů, obchodníků a inteligence, v němž panoval nejednotný názor. Za opravdový začátek boje za emancipaci katolíků se považuje rok 1823, kdy Daniel O´Connell vytvořil Katolický svaz (Catholic Association), jehož cílem bylo získat co nejpočetnější vrstvy obyvatelstva. Z tohoto důvodu se snažil získat podporu katolických kněží, kteří do té doby stáli stranou diskusí o této otázce a kteří působili na celém území Irska, lidé jim důvěřovali a dobře je znali. Byl zaveden tzv. katolický příspěvek – každý měsíc platili členové jednu penny. Tuto částku si mohli dovolit i ti nejchudší, což vedlo k nárůstu členů z různých sociálních skupin. Katolický svaz poskytoval finance na kampaň těm kandidátům ve volbách do parlamentu, kteří podporovali emancipaci katolíků. Finančně pomáhal i nájemcům, kteří čelili ze strany statkářů nátlaku, když nehlasovali pro jimi podporované kandidáty.

Vrcholem kampaně Katolického svazu byly volby v roce 1828, kdy v hrabství Clare se jako protikandidát dosavadnímu poslanci ve Westminsteru, který se ucházel o znovuzvolení, postavil sám O´Connell. Zákon sice nedovoloval, aby se stal členem parlamentu, ale nezakazoval, aby katolík kandidoval. O´Connell vyhrál. Výsledkem těchto aktivit bylo přijetí zákona v britském parlamentu v dubnu 1829, kterým byla zrušena všechna omezení vůči katolíkům. Katolickému svazu velmi pomohlo, že ministerský předseda vévoda z Wellingtonu byl stejně jako mírná většina poslanců pro emancipaci katolíků v Irsku. O´Connell se stal vůdčí osobou skupinky irských poslanců ve Westminsteru.

            Další aktivitou O´Connella byla snaha o zrušení britsko-irské unie. Za tímto účelem založil Svaz za zrušení unie, nebo-li Repeal. Podnětem bylo vítězství toryů, kteří nebyli emancipaci katolíků příliš nakloněni. Hnutí ale není úspěšné a definitivně končí smrtí O´Connella v roce 1847.

V O´Connellově hnutí působili také radikální politici sdružení ve hnutí Mladé Irsko(vznik 1840), kteří nesouhlasili s umírněnou politikou O´Connella za zrušení unie. Byla to skupina kolem časopisu týdeník Národ, který vznikl v roce 1842 na podporu O´Connellovy kampaně. Význam této skupiny spočívá především v tom, že jejich myšlenky ovlivnily irskou politiku 19. století. Zejména pojetí národa tak, jak jej definoval Thomas Davis(protestant): irský národ tvoří všichni ti, kdo v Irsku žijí bez ohledu na náboženství, společenské postavení nebo původ.

Časopis Nation, hnutí Mladé Irsko, Thomas Davis

V O´Connellově hnutí působili také radikální politici sdružení ve hnutí Mladé Irsko(vznik 1840), kteří nesouhlasili s umírněnou politikou O´Connella za zrušení unie. Byla to skupina kolem časopisu týdeník Národ, který vznikl v roce 1842 na podporu O´Connellovy kampaně. Význam této skupiny spočívá především v tom, že jejich myšlenky ovlivnily irskou politiku 19. století. Zejména pojetí národa tak, jak jej definoval Thomas Davis(protestant): irský národ tvoří všichni ti, kdo v Irsku žijí bez ohledu na náboženství, společenské postavení nebo původ.

Hladomor 1845 - 1851

Irsko nedisponovalo nerostným bohatstvím. Důležité bylo pěstování brambor, které měly větší výnosy než obiloviny, na druhé straně se dříve kazí. V roce 1841 přes 2/3 obyvatelstva Irska bylo závislé na zemědělství, na sklizni brambor.

V Ulsteru byla jiná situace. Tam proběhla průmyslová revoluce a Belfast se stal centrem strojírenského, loďařského a textilního průmyslu. Prosperoval, využíval úzké napojení na ostatní části Spojeného království.

Závislost na zemědělství způsobila zemi velké problémy. V srpnu 1845 se objevila bramborová plíseň, která se rychle šířila, a která se objevila i rok následující a došlo k neúrodě brambor v celém Irsku. Pomoc vlády se omezila na nouzové práce, které ale byly během vrcholu krize v roce 1847 nahrazeny vývařovnami. Irům v této době pomáhaly dobrovolnické spolky v Británii a v USA. Nejhůře postiženou oblastí bylo hrabství Connacht, kde bylo největší množství malých nájemců půdy. Šíří se hladová horečka což bylo označení pro tyfus a recidivující horečku, smrtelnou úplavici, vodnatelnost. Lidé se snažili co nejdříve Irsko opustit a z anglických přístavů se snažili dostat zejména do USA. Nakonec i lodě přímo z Irska. Důsledky velkého hladomoru 1845–1851 byly následující. Jeden milion obyvatel zemřel a stejné množství lidí zemi opustilo. Emigrace neustala ani po skončení hladomoru. V roce 1911 mělo tak Irsko přes 4 miliony obyvatel. Hladomor znamenal velkou ránu pro Iry. Velký hladomor přispěl k prohloubení odporu proti vytvoření unie u většiny irského obyvatelstva, vyjma Ulsteru, kterého se hladomor příliš nedotkl. Na druhé straně snížením počtu obyvatel, došlo ke snížení počtu pozemků a k růstu zemědělské produkce. Otázka půdy se stala jedním z hlavních politických témat.

  Zásada 3S (3Fs)

V roce 1850 došlo k vytvoření Irské ligy nájemců půdy, jejímž cílem bylo prosadit zásadu "tří S" – spravedlivý nájem, stálé užívací právo a svobodu toto užívací právo odprodat. Skončilo ale neúspěšně.

Irské republikánské bratrstvo - feniáni

Odpor k britské vládě se projevil ve vzniku Irského republikánského bratrstva (IRB), nebo-li feniánů (vznik roku 1858 současně v Dublinu a v New Yorku). Organizace přijala pojetí irského národa, jak jej definoval Thomas Davis. Cílem byla nezávislost Irska, které mělo být dosaženo ozbrojeným povstání v okamžiku, kdy Spojené království bude v krizové situaci. Jeho oslabení budou moci využít pro svoji věc. Většina členů byli katolíci. Získávali pomoc ze zahraničí – USA – poskytovat zbraně a vojenské velitele – zkušenosti z americké občanské války. K povstání došlo v roce 1867, ale neúspěšné. Většina představitelů hnutí byla uvězněna. Nedošlo k jeho rozpadu, ale čekalo se na vhodnou příležitost k akci. Dočkali se v roce 1916.

Pozemková válka

Feniáni si získali vliv nejen v Irsku, ale ovlivnili i liberální politika Williama Gladstona. Gladstone s Irskem velmi sympatizoval a když v roce 1868 sestavil svou první vládu podařilo se mu prosadit dvě reformy – zákon o církvi (1869), kterým byla zajištěna rovnost všech církví v Irsku a pozemkový zákon (1870), který se snažil řešit problém půdy ve prospěch nájemců.

V letech 1878–79 dochází k další krizi v zemědělství a hrozí katastrofa srovnatelná s velkým hladomorem. Mnoho zemědělců čelí vypovídání z půdy a hladu. Davitt akce na podporu nájemců a domlouvá se s Parnellem na vytvoření Irské národní pozemkové ligy, jejímž předsedou se stává právě Parnell. Liga poskytovala materiální pomoc zemědělcům. Nakonec se podařilo možný hladomor odvrátit.

Hlavním úkole ligy bylo vyjádřit odpor proti vypovídání nájemců z půdy, snížení nájemného, splnění zásady tří S a postupně dosáhnout přeměny nájemce na majitele pozemku. Došlo k vypuknutí tzv. pozemkové války (1879–82). V dubnu 1880 se Gladstone stal podruhé premiérem a snažil se situaci v Irsku vyřešit. V roce 1881 prosadil přijetí pozemkového zákona, který uznával zásadu tří S, zavedl systém spoluvlastnictví a pravilo vyměřování nájemného pozemkovými soudy. Liga ale nepovažuje za dostatečný. Nakonec ale je v roce 1882 podepsána Kilmainhamská smlouva, která ukončuje pozemkovou válku. Vláda se zavázala k mírnému rozšíření pozemkového zákona z roku 1881 a Parnell k zastavení akcí.

Poté bylo přijato několik dalších pozemkových zákonů, kterými došlo postupně ke zrušení systému statkářského vlastnictví a půda patřila tomu, kdo na ní pracoval.

Po skončení krize Parnell usiloval o vytvoření irské samosprávy, nikoli nějakými donucovacími prostředky, ale pokojnou cestou ve Westminsteru. Pozemková liga byla v roce 1882 nahrazena Národní ligou, ve které hlavní slovo měla Irská parlamentní strana.

 Hnutí za autonomii Irska

Roku 1870 vzniklo hnutí za autonomii Irska, v jehož čele stál Isaac Butt (protestant). Cílem hnutí bylo vytvoření parlamentu, který bude podřízen Londýnu a bude disponovat kompetencemi v oblastech týkajících se vnitřní irské politiky. Ve volbách získalo Buttova strana přes polovinu irských mandátů. Ve Westminsteru jako Irská parlamentní strana prosazuje autonomní irský parlament a uznání Irů za svébytný národ, velké strany ale nebraly vážně. Z tohoto důvodu někteří poslanci za Irsko volí politiku obstrukce. Mezi nimi i Charles Stewart Parnell(protestant), který se po smrti Butta v roce 1879 dostává do čela strany. S hnutím spolupracují i někteří feniáni. Parnell začíná spolupracovat s předním feniánem Michaelem Davittem (katolík), který se snažil řešit otázku půdy.

Home Rule v Irsku

V lednu 1886 Gladstone předložil návrh zákona pro Irsko, na jehož základě mělo dojít ke vzniku autonomního irského parlamentu řídícího si vnitřní záležitosti Irska. Návrh byl ale zamítnut. Podařilo se prosadit až třetí návrh zákona o irském Home Rule, a to v září 1914. V platnost měl zákon vstoupit až po skončení války. Home Rule bylo v Irsku přijímáno různě. Autonomii podporovala Irská parlamentní strana. Irské republikánské bratrstvo bylo proti. Strana Sinn Féin, kterou v roce 1905 založil Arthur Griffith, prosazovala dualismus, vytvoření konstituční monarchie po vzoru Rakouska-Uherska. Odmítá násilí.

Jednoznačně proti autonomii byli ulsterští unionisté v čele s Edwardem Carsonem. V září 1912 téměř 220,000 (jiný zdroj uvádí 500.000) unionistů podepsalo slavnostní přísahu (covenant) za udržení unie. Zároveň se zavázali, že vzniku irského parlamentu zabrání všemi možnými prostředky. Za tímto účelem založili v lednu 1913 Ulsterské dobrovolnické sbory(Ulster Volunteer Force). V září 1913 vznikla prozatímní vláda, která se měla chopit moci v okamžiku, kdy zákon o autonomii začne v Ulsteru platit. Unionisté v Ulsteru odmítali autonomii z ekonomických a politických důvodů. Nechtěli být menšinou v navrhovaném irském parlamentu. Chtěli být spojeni s impériem, korunou.

Po vzoru Ulsteru byl v listopadu 1913 založen v Dublinu sbor Irských dobrovolníků (Irish Vounteers) na ochranu Home Rule Bill, přesto silné napojení na IRB. Dublin se v té době potýká se stávkami a demonstracemi pracující třídy, která se potýká s velmi špatnými životními podmínkami. Na přelomu let 1913 a 1914 byla vytvořena Občanská armáda, do jejíhož čela se postavil James Connolly a jejímž úkolem byla právě ochrana stávkujících. Po uklidnění situace ale rozpuštěna nebyla a prosazovala vytvoření irské socialistické republiky a odmítala válku.

Edward Carson, Sinn Fein, situace před World War I - Jednoznačně proti autonomii byli ulsterští unionisté v čele s Edwardem Carsonem. V září 1912 téměř 220,000 (jiný zdroj uvádí 500.000) unionistů podepsalo slavnostní přísahu (covenant) za udržení unie. Zároveň se zavázali, že vzniku irského parlamentu zabrání všemi možnými prostředky. Za tímto účelem založili v lednu 1913 Ulsterské dobrovolnické sbory (Ulster Volunteer Force). V září 1913 vznikla prozatímní vláda, která se měla chopit moci v okamžiku, kdy zákon o autonomii začne v Ulsteru platit. Unionisté v Ulsteru odmítali autonomii z ekonomických a politických důvodů. Nechtěli být menšinou v navrhovaném irském parlamentu. Chtěli být spojeni s impériem, korunou. 29

Po vzoru Ulsteru byl v listopadu 1913 založen v Dublinu sbor Irských dobrovolníků (Irish Vounteers) na ochranu Home Rule Bill, přesto silné napojení na IRB. Dublin se v té době potýká se stávkami a demonstracemi pracující třídy, která se potýká s velmi špatnými životními podmínkami. Na přelomu let 1913 a 1914 byla vytvořena Občanská armáda, do jejíhož čela se postavil James Connolly a jejímž úkolem byla právě ochrana stávkujících. Po uklidnění situace ale rozpuštěna nebyla a prosazovala vytvoření irské socialistické republiky a odmítala válku.

Velikonoční povstání - Po vypuknutí první světové války IRB společně s Irskými dobrovolníky a Connollyho Občanskou armádou rozpoutali v Dublinu tzv. velikonoční povstání (24.–30. duben 1916). Irsko prohlásili republikou. Povstání samotné úspěch nemělo, sami obyvatelé Dublinu jím byli překvapeni a příliš jej nepodporovali. Akci chápali spíše jako "nůž do zad", když ostatní bojují v Evropě. Byla to reakce britské vlády na povstání, která ve svém důsledku vedla k rozdělení Irska. Vláda vyhlásila stanné právo. Vůdci povstání (asi 15 lidí) popraveni, velké množství osob podezřelých z účasti na povstání zatčeno. Veřejnost požadovala rychlou odpověď na represe vlády. Irská parlamentní strana toho ale nebyla schopna. Situace naopak využila Sinn Féin, což vedlo k jejím velkým ziskům ve všeobecných volbách v roce 1918, kdy strana získala 73 křesel ze 105, Irská parlamentní strana 6, unionisté 26. V čele Sinn Féin stál od roku 1917 Éamon de Valéra (měl americké občanství, což ho zachránilo od popravy po velikonočním povstání), současně byl i v čele irských dobrovolníků. De Valéra podporoval vytvoření irské republiky, ale lidé měli o typu vlády rozhodnout v referendu. Chtěl tak mít podporu nejen republikánů, ale i těch, kteří chtěli dualismus.

Anglo – irská válka - V lednu 1919 poslanci za Sinn Féin místo do Westminsteru zamířili do jimi vytvořeného irského parlamentu (Dáil Éireann), na jehož zasedání vyhlásili republiku a vedli politiku pasivní resistence. De Valéra zvolen předsedou parlamentu a tedy i prezidentem, ale pak na 18 měsíců odjel do USA. V srpnu byl parlament britskou vládou postaven mimo zákon, ale mezitím stačil vytvořit vlastní aparát na místní, administrativní a soudní úrovni. Proti tomu se postavilo radikální křídlo dobrovolnických sborů, které se rozhodlo vymoci si nezávislost silou a které vytvořilo Irskou republikánskou armádu. Došlo tak k rozpoutání anglo-irské války (1919–1921), která měla charakter partyzánské války. Veřejné mínění v Irsku a Británii donutilo obě strany k příměří, ke kterému došlo v červenci 1921. Příměří bylo nutné, protože v květnu se konaly volby podle nového zákona o Irsku (An Act to Provide for the Better Government of Ireland) přijatého v roce 1920. Na jeho základě vznikly dvě vlády a dva parlamenty – pro šest hrabství z devíti, které tradičně tvořily Ulster, v Belfastu a pro 26 hrabství v Dublinu. Autonomní instituce získaly právo rozhodovat o všech otázkách 30

týkajících se Irska kromě koruny, obrany, zahraničních věcí, mezinárodního obchodu a měny. Strana Sinn Féin se voleb sice účastnila, ale bojkotovala autonomní parlament a svých 124 zvolených členů vyslala do druhého Dáilu, který byl vytvořen v srpnu 1921. Pouze čtyři unionisté zasedli v parlamentu v Dublinu. To znamenalo velký neúspěch pro britskou vládu.

Nakonec byla v prosinci 1921 podepsána smlouva (Articles of an Agreement for a Treaty between Great Britain and Ireland) mezi britskou vládou a irskou delegací, kterou vedli Michael Collins a Arthur Griffith a která zastupovala 26 hrabství. Těchto 26 hrabství vytvořilo Svobodný irský stát, který měl statut dominia. To znamenalo členství v Commonwealthu a slib věrnosti v koruně. Určitá omezení byla zavedena v oblasti vojenské a fiskální. Otázka rozdělení Irska nebyla příliš řešena. Zástupci obou stran se shodli na rozdělení a dohodli se, že otázka jasného vymezení hranic bude dořešena později.

Smlouva rozdělila irskou veřejnost. Proti smlouvě i umírněný de Valéra, nelíbí se mu statut dominia. Nakonec irský parlament smlouvu většinou hlasů 64 ku 57 v lednu 1922 schválil. Katolická církev smlouvu podporuje. Předsedou vlády se stal Collins a byla vytvořena armáda Svobodného irského státu. Ti, kteří s podmínkami smlouvy nesouhlasili (nechtěli status dominia, ale plnou nezávislost, nechtěli se vzdát Severního Irska) smlouvu odmítli a pokračovali v bojích, tentokrát proti Svobodnému irskému státu. Občanská válka v Irsku skončila až v květnu 1923 porážkou odpůrců nového státního útvaru.

V roce 1924 proběhlo poslední zasedání hraniční komise. Než komise stihla publikovat své závěry, došlo k jejich úniku do médií. Vyzněly ve smyslu potvrzení stávajících hranic. To vyvolalo vlnu nespokojenosti, a tak oficiálně žádná dohoda ohledně hranic nebyla přijata. Severní Irsko v rozsahu šesti hrabství zůstalo součástí Spojeného království.

Svobodný irský stát přijal v roce 1937 ústavu, kterým změnilo název na Irsko (Éire). Články 2 a 3 odkazovaly na Severní Irsko jako součást Irska.

První zasedání severoirského parlamentu oficiálně zahájil král Jiří V. v červnu 1921. Prvním premiérem Severního Irska se stal sir James Craig (1921–1940) reprezentující Ulsterskou unionistickou stranu. Severní Irsko zároveň získalo právo obsazovat 13 mandátů v Dolní komoře britského parlamentu. Krátce po vzniku severoirských institucí IRA organizuje boje proti ní. V důsledku toho severoirská vláda zřídila ulsterskou speciální policii (Ulster special Constabulary) – B specials, která se vyznačovala tvrdými postupy proti katolíkům. Funguje zde ale i královská ulsterská policie (Royal Ulster Constabulary, RUC), jejímiž členy jsou i katolíci. Na základě zákona o zvláštních pravomocích (Special Powers Act) mohla RUC podle svého uvážení zatýkat a uvěznit osoby podezřelé z terorismu, provádět domovní prohlídky. Násilnosti skončily na podzim 1922.

Krvavá neděle

V roce 1956 odstartovala další vlna násilí IRA. Nepokoje se objevují i v následujícím desetiletí. Společnost Severního Irska je i nadále rozdělena. Vzdělávání i bydlení katolíků a protestantů je oddělené. Navíc většina katolíků požaduje sjednocení irského ostrova, zatímco protestanté jsou pro setrvání ve Spojeném království. Katolíci ale čelili diskriminaci v zaměstnání, při přidělování bytů, při výkonu volebního práva – manipulace s volebními obvody, majetkový census.

Když se v roce 1963 stal premiérem SI kapitán Terence O´Neill snažil se o vyřešení sporů mezi oběma komunitami. Za jeho vlády došlo také k první návštěvě (1965) premiéra Irské republiky v Severním Irsku. Tím byla zahájena série setkání mezi oběma premiéry, jejichž cílem zlepšení vztahů mezi oběma zeměmi. Proti smíření byla ale pravicová část severoirské protestantské komunity, kde stále větší vliv uplatňoval reverend Ian Paisley (vůdce Svobodné presbyteriánské církve). Dochází také k útokům ilegální UVF na katolíky.

Roku 1967 vzniklo Severoirské sdružení za občanská práva, které zastupovalo katolickou menšinu. Jejím cílem je odstranění diskriminace katolíků. Nezpochybňuje existenci SI, umírněná organizace. Členy hnutí byli i ti, kdo podporovali odtržení SI od Spojeného 32

království. Z tohoto důvodu severoirská vláda hnutí chápe jako zástěrku a domnívá se, že skutečným cílem hnutí je odtržení Severního Irska.

Na podporu svých požadavků organizuje hnutí od srpna1968 pochody. Dochází ke střetu s RUC. Tehdejší britský premiér Wilson přesvědčuje svůj severoirský protějšek, aby provedl reformy odstraňující diskriminaci katolíků. Severoirská vláda je schválila v listopadu a v podstatě splňovaly požadavky Severoirského sdružení za občanská práva. Ne všichni ale s reformami souhlasí. Proti Paisley a jeho stoupenci, dochází také k demisi některých členů vlády. V polovině srpna 1969 střety dosáhly tak velkých rozměrů, že severoirská vláda požádala o pomoc britskou vládu, která do SI vyslala vojáky. Mezitím došlo k rozpuštění speciálních ryze protestantských policejních oddílů– B specials, které byly nahrazeny pomocnými policejními oddíly – tzv. Ulsterský obranný regiment (Ulster Defence Regiment, UDR) – katolíci ale přesto považují za protestantské.

Dochází také ke vzniku nových stran. V roce 1970 vznikla Sociálnědemokratická a labouristická strana (SDLP), jejímž cílem bylo získat všeobecný konsensus pro sjednocení Irska. Než k tomu dojde, snaha, aby reformy z roku 1968 byly implementovány v plném rozsahu. Strana je reprezentantem umírněného nacionalismu, zaměřuje se spíše na katolíky. Ve stejném roce vznikla Strana Spojenectví (Alliance Party), která prosazuje unii s Británií, ale snaží se oslovovat jak katolíky, tak i protestanty. V listopadu 1971 byla vytvořena Demokratická unionistická strana (Democratic Unionist Party, DUP), v čele Ian Paisley. Strana je "radikálním reprezentantem unionismu". Současně vzniká protestantská paramilitární organizace ulsterská obranná asociace (Ulster Defence Associaton, UDA), která tvoří protiváhu IRA, která v této době zintenzívnila svoji činnost a zaznamenávala nárůst členské základny.

K vyhrocení situace došlo 30. ledna 1972 tzv. krvavou nedělí, při které britská vojska v Londonderry zastřelila 13 lidí a jeden zemřel v nemocnici. Tato událost vyvolala vlnu protestu v Irské republice. Tato událost posílila IRA a také vedla k přesvědčení britské vlády, že severoirská vláda není sama schopna situaci řešit, a proto v březnu 1972 byla autonomie Severního Irska zrušena, severoirská vláda odvolána a parlament rozpuštěn. Došlo tak k zavedení přímé správy Londýna a vytvoření funkce ministra pro Severní Irsko v britské vládě. Byl také přijat zákon o Severním Irsku (1972 Northern Ireland (Temporary Provisions) Act), který garantoval, že nedojde k jeho odtržení od Spojeného království, pokud se pro to nevysloví většina obyvatelstva Severního Irska.

Velkopáteční dohoda

Britská vláda se snaží o uklidnění situace, ale násilí pokračuje. IRA zvyšuje četnost útoků, snaha využít přízně veřejnosti. Jako odvetu vůči útokům IRA vraždí katolíky protestantské 33

ilegální ozbrojené složky (např. Sdružení na obranu Ulsteru, Ulsterské dobrovolnické sbory). Do konce roku 1972 se podařilo britské armádě situaci uklidnit.

V politické rovině je snaha obnovit autonomii Severního Irska. V roce 1974 na prvních pět měsíců dochází k obnovení severoirských institucí, ale ne trvalé řešení. V 80. a 90. letech útoky IRA pokračují. K velkému posunu dochází za vlády Johna Majora, pro kterého je vyřešení severoirského konfliktu prioritou. Úzce spolupracuje s irským premiérem. Vydává několik dokumentů a dokonce došlo k několika schůzkám s představiteli Sinn Féin. Major nakonec souhlasí s vytvořením mezinárodní komise – tzv. Mitchellova komise, v jejímž čele stál americký senátor George Mitchell, která v lednu 1996 publikovala zprávu, v níž definovala šest principů, od kterých by se rozhovory měly odvíjet: (1) demokratické a výlučně mírové prostředky řešení politických záležitostí, (2) úplné odzbrojení všech polovojenských organizací, (3) musí panovat shoda na tom, že odzbrojení musí potvrdit nezávislá komise, (4) vzdát se síly nebo hrozby silou k ovlivnění směřování nebo výsledků celostranických rozhovorů, (5) dodržovat dohodu, která z rozhovorů vzejde a (6) zabíjení bude zastaveno a bude prováděna důkladná prevence proti takovému jednání.

John Major závěry komise uvítal. Zároveň bylo stanoveno, že rozhovory budou probíhat na třech úrovních – (1) britská vláda a politické strany SI, (2) britská vláda, irská vláda a politické strany SI a (3) britská a irská vláda – zahrnovat jednání s politickými stranami SI v případech, kdy to bude nutné. Major také zdůraznil, že výsledky jednání budou předloženy obyvatelům SI ke schválení v referendu. Rozhovory byly zahájeny v květnu 1996, ale do března 1997 nedošlo k žádnému pokroku, protože se nepodařilo dosáhnout dohody na odzbrojení polovojenských organizací.

Iniciativa tak přešla na novou labouristickou vlády, která vzešla z voleb v květnu 1997. Výsledkem bylo podepsání Velkopáteční dohody, nebo-li také Belfastské dohody, 10. dubna 1998. Irsko v této dohodě deklarovalo, že Severní Irsko je nedělitelnou součástí Spojeného království. Změna možná pouze referendem, když se většina obyvatel Irska a SI se vysloví pro tuto změnu. Dále smlouva řešila otázku vztahů mezi SI a Irskem – spolupráce a konzultace v rámci Severo-jižní ministerské rady, a také otázku spolupráce britské a irské vlády ohledně Severního Irska prostřednictvím Britsko-irské rady. Smlouva byla schválena v referendu v červenci 1998 a několik měsíců poté začalo fungovat severoirské shromáždění a vláda, do jejíhož čela se postavil David Trimble z Ulsterské unionistické strany.

Dohoda ze St Andrews

Autonomní instituce ale nevydržely dlouho. V roce 2002 byly suspendovány poté, co byly zveřejněny informace o tom, že IRA prostřednictvím úředníků za Sinn Féin získala některé bezpečnostní informace. Blairova vláda se snažila situaci vyřešit a dovést strany Severního 34

Irska k jednacímu stolu. Výsledkem snah byla dohoda ze St. Andrews, která byla uzavřena v listopadu 2006. V březnu 2007 proběhly volby do severoirského shromáždění, ve kterých zvítězila DUP a druhá skončila Sinn Féin. V květnu 2007 bylo dosaženo dohody o severoirské vládě, do jejíhož čela se postavil Ian Paisley (DUP) a jeho zástupcem se stal druhý muž Sinn Féin Martin McGuiness, který v 70. letech působil ve vedení IRA. Severoirské shromáždění funguje od 8. května 2007. V květnu 2008 Paisley odstoupil a ve funkci prvního ministra a předsedy DUP jej nahradil Peter Robinson.