Ale to snad ne ...

...  mám pocit, že sice plíživě, ale jistě, mě začínají dohánět moje ambice. Pracovní. Vždycky tu se mnou byly, ale to dítě květinový, punkáč a nezávislák, pro který byla přednější pohodička a klídek, měli vždycky navrch. A teď tu jsou, mrchy ambiciózní a cení na mě zuby, je jenom na mně, jestli je zaženu nebo mě sežerou nebo - ideálně - se nechám jen tak pokusovat (pokoušet, teda).

Asi mě dostihly geny mého tatínka a neprojevují se jen čím dál nápadnějšími rysy v obličeji :-). OMG, moji drazí, kteří mého tatínka znáte, máte se na co těšit :-). Ještě se asi budou dít věci... mojí největší ambicí by se mělo stát, ukočírovat co se dá :-).